Mohutný objekt Pozemních staveb Liberec sloužil jako administrativní budova, byť v dobové dokumentaci je označovaná jako ubytovna, z důvodu, že nebylo možné čerpat investiční prostředky na administrativní budovu, což se obešlo tímto krokem.. Projekt vypracoval v rámci Stavoprojektu Liberec ing. Josef Patrný a Václav Kantor. Zajímavě koncipovaný deskový dům má výšku 36 metrů a sestává z pěti částí, z nichž nejvyšší má 9 nadzemních podlaží. Vzdáleně může připomenout tvorbu koryfeje funkcionalismu Le Corbusiéra, zejm. ikonický Centrosojuz. Štítová část, pohledově uzavírající komunikaci je pojednána keramickým obkladem. Poměrně zdařile se novostavbě také podařilo pohledově akcentovat jednu z hlavních městských urbanistických os, třídu 1. máje, která získala výrazně velkoměstský charakter. Objekt je založen na betonových pasech, přičemž konstrukce prvního a druhého suterénu je provedena z monolitického betonu, Samotná stavba je tvořena montovaným železobetonovým skeletem a část vrchní stavby při Tatranské ulici je tvořena ocelovou konstrukcí. V prvním suterénu byla umístěna hospodářská část závodní jídelny, zdravotnické středisko, dílny a pomocné provozy, vedení ubytovny, telefonní ústředna, fotokomora, rozhlasová ústředna, jednotný čas, výpočetní středisko a zázemí prodejny. V přízemí byl umístěn hlavní dvouetážový vstupní prostor, vrátnice, částečně krytá terasa, společenský sál, závodní jídelna, prodejna a provozní prostory. V mezipatře se pak nacházel zbytek prodejny, bufet, opět z části krytá terasa a klubovny. Vlastní ubytovací část byla situována ve čtyřech traktech o diferencovaných výškách o celkové kapacitě 750 lůžek. V posledním podlaží je zčásti umístěno technické zařízení výtahu a na omezené ploše 5. a 6. podlaží jsou umístěny pochozí terasy. Spojení všech etáží zajišťují 4 výtahy a dvojice schodišť. Ubytovací část byla řešena buňkovým systémem po dvou až třech lůžkách, přičemž přístup do místností byl z chodbových traktů. Pro ubytované bylo na každém podlaží k dispozici sociální zařízení a umývárna, čajové kuchyňky, sklady prádla, místnosti k praní a žehlení a klubovna. Nakonec však pokoje sloužily jako kanceláře. Ve vstupní hale se nacházela monumentální reliéfní stěna, zdobená leštěnými polodrahokamy od žáka Emila Filly, Dalibora Matouše (1925-92), odstraněná a zlikvidovaná v 90. letech 20. století.