Barokní pevnostní město Terezín bylo založeno císařem Josefem II. roku 1780, pojmenování je poctou jeho matce, císařovně Marii Terezii. Cílem bylo vytvořit účinný obranný bod v komunikačně důležitém místě, kudy během rakousko-pruské války procházela pruská vojska. Již o deset let později byly dokončeny prakticky všechny nejvýznamnější pevnostní prvky. Výstavba pevnosti Terezín, skládající se z Hlavní a Malé pevnosti, představuje v rámci světového pevnostního stavitelství unikátní příklad aplikace myšlenek francouzské inženýrské školy v Mezieres, kterým dospěl bastionový způsob opevňování ke svému vývojovému vrcholu, a pevnostní stavitelství habsburské monarchie na území Čech dosáhlo své absolutní špičky. Vzhled města, jeho struktura, urbanismus, hmotové i materiálové řešení, to vše je výrazně ovlivněné primární vojenskou funkcí – nejen pravoúhlá struktura komunikační sítě s blokovou zástavbou vytvářející charakteristický vzhled vnitřního města v rámci opevnění, ale hlavně formování hradeb do typických hvězdovitých útvarů s pětibokými bastiony, mohutnými příkopy a masivním uplatněním režného cihelného zdiva, to vše je dodnes typickými znaky dobově autentické zástavby města Terezín a především jeho pevnostního komplexu. Součástí opevnění jsou rovněž kasematy a minové chodby předstupující o desítky metrů před vnější pás opevnění, nelze pak opomenout kotliny a retranchementy a vodní díla, která jsou rovněž plnohodnotnou součástí opevnění a při obraně měly plnit významnou roli. Ještě v 18. století v prostorách města rostly především objekty spojené s vojenskou funkcí a stavbou pevnosti. Záhy začaly být doplňovány i o civilní zástavbu (např. tzv. Wieserův dům). Na počátku 19. století v ose náměstí vyrostl kostel Vzkříšení Páně, který je do současnosti v zásadě jedinou výškovou dominantou města. Interiér města se nadále rozvíjel v průběhu celého 19. století a na počátku století 20. v souvislosti s postupným nárůstem počtu obyvatel. Postupně byly doplněny jednotlivé bloky zástavby, Radnice se osamostatnila od litoměřického magistrátu. Byla zbudována škola a tělocvična atd. Nové budovy plynule doplňovaly pravoúhlý systém ulic, nikdy jej však plně nezaplnily. Roku 1882 bylo vydáno rozhodnutí o zrušení statutu pevnosti, které vstoupilo v platnost roku 1888. I poté však pevnost Terezín zůstala posádkovým městem se značně početným vojskem a stále funkčním zázemím. Základní změnu v chodu města představoval ale odlišný přístup k do té doby udržovanému systému opevnění, na kterém postupně docházelo k větším či menším zásahům a dílčím úpravám hlavně u obranných valů. Nejmarkantnější úpravou fortifikace v letech 1897–1898 bylo zbourání dvou bran Hlavní pevnosti, Litoměřické (Saské) a Bohušovické (Pražské) a proražení před nimi postavených fortifikací. Následoval pokus o rozebrání hradeb v prostoru kurtiny bastionů č. III a IV a ravelinu č. XVII, nicméně rozebírání hradeb bylo vzhledem k minimálnímu tlaku na rozšiřování města neekonomické, a proto od něj bylo upuštěno. Ravelin s reduitem mezi kavalírem 5 a bastionem 3 však z větší části zanikl. Uspokojení potřeb nové civilní zástavby již dříve pokryla nová městské čtvrť nazvaná Na Krétě, která byla založena při silnici kopírující tvar glacisů západní strany vnějšího obvodu Hlavní pevnosti. Inspirací pro pojmenování nové čtvrti byl řecký ostrov Kréta, který rakousko-uherská armáda v roce 1888 okupovala. V průběhu druhé světové války sloužila Hlavní pevnost coby židovské ghetto a Malá pevnost sloužila jako věznice. V této době byla zřízena železniční vlečka, která propojovala nedaleké Bohušovice nad Ohří přímo s jižní částí pevnosti. K vojenským účelům sloužila pevnosti i v druhé polovině 20. století. Armáda České republiky opustila město až v devadesátých letech 20. století. V průběhu 20. století utrpělo město řadou nevhodných stavebních zásahů, nikdy však nebylo intenzivně sanováno. Mezi nejvýznamnější stavby (pomineme-li komplexní systém opevnění města) v rezervaci patří posádkový kostel, již zmíněný Wíeserův dům, ale především rozsáhlé budovy kasáren, zbrojnice, proviantního domu i nemocnice. Bez významu však nejsou ani drobnější funkční objekty, jako např. prachárny, jízdárna ale třeba i mlýny při toku řeky Ohře. Významnou hodnotou systému opevnění Terezína je jeho celková zachovalost do současné doby, neboť doposud vytváří téměř souvislý, a hlavně v převážném rozsahu stále funkční celek s řadou do detailu vyprojektovaných prvků infrastruktury a zázemí (historická městská kanalizace, zavodňovací – odvodňovací obranný systém, soubor hradebních objektů atd.). S výjimkou dvou zbořených bran, Litoměřické a Bohušovické, a dvou mladších průrazů opevnění je komplex pevnosti prakticky dochován z doby výstavby v autentickém stavu. Terezín je charakteristický zděnými patrovými stavbami, které uzavírají obdélné bloky, jež vytvářejí charakteristickou šachovnicovou uliční síť. Fasády městských domů si uchovávají vesměs bohatě zdobené neoslohové a klasicistní fasády, zatímco vojenské stavby se vyznačují pravidelností, jednoduchým členěním, velkými portály vjezdů do dvorních traktů a tyto stavby jsou pravidelně o patro vyšší než městská zástavba s výjimkou významných staveb kolem otevřeného náměstí města. Fasády některých domů jsou pojednány velmi výstavně. Zdobeny jsou sochařsky, ornamentálně či geometricky. Na podobách fasád se významnou měrou podílí i výplně. Dveře, vrata i špaletová okna jsou často umělecko-řemeslně velmi kvalitně pojednána. Střešní krytina je pro celé území MPR Terezín typická z keramických režných tašek cihlově červené barvy, lokálně byla užita i břidlice. Střechy jsou sedlové či valbové. Některé veřejné budovy jsou doplněny o nárožní věžičky. Krovy jsou spojovány tesařsky za užití dřevěných spojů, dřevo bylo většinou kvalitně opracováno. Běžně se na stavbách dochovaly konstrukce se stojatou i ležatou stolicí, z hlediska širšího regionu je pozoruhodná poměrně velká četnost tzv. vlašských krovů. Střešní krajina Terezína patří k velmi dobře zachovaným památkově hodnotným prvkům, které jsou jen minimálně narušeny parazitními prvky, jako jsou střešní okna, nevhodné vikýře apod. Ulice byly historicky mlatové s dlážděnými čedičovými žlaby s přechody a detaily v hladkém křemeni. Dlažba byla plošně užita pouze v mimořádně namáhaných prostorech. V souvislosti s výstavbou chodníků byla historicky užita keramická dlažba, nahrazena ve většině prostoru betonovými dlaždicemi a povrchy ulic i žlabů byly překryty vrstvami asfaltu, které v současnosti výrazně převyšují původní výšku terénu. Uliční interiéry města i po mladších zásazích nadále respektují pevnostní charakter města, a právě jejich autentická podoba patří vedle hodnověrně dochovaných prvků opevnění k nejvýznamnějším hodnotám MPR Terezín