Ves doložena již k roku 1209. Obec patřila v 15. století pánům z Dubé, potom pánům z Vartenberka, po kterých následoval Oldřich Dubanský z Duban. Následně přešla obec ke zboží Sezimů. Po konfiskaci spadlo zboží k panství liběšickému. V roce 1780 měl Srdov 42 čísel a v roce 1830 44 domů s 224 obyvateli. Nacházejí se zde četné stavby lidové architektury, zejména dřevěné stavby z 18. a 19. století. Na mapě stabilního katastru jsou vyznačeny většinou spalné (roubené) objekty až na několik domů na křižovatce a v dolní části obce. Stavby respektují povětšině uliční čáru, nemají jednotnou orientaci ke komunikaci. Vedle tradičních roubených staveb s podstávkami jsou zde zastoupeny stavby hrázděné i mohutné mladší (klasicistní) zděné statky. Štíty budov v patře přiznávají roubení ve střešní části jsou bedněné (lomenice), nebo obložené břidlicí (později nahrazeno eternitem), některé objekty jsou celé bedněné (deštěné). Půdorysně jsou stavby řešeny vesměs jako podélné se sedlovou střechou s přístavky chlévů a kůlen, doplněny výminky a stodolami do velkých hospodářských celků. Střešní krytinu tvoří hlavně pálená taška (bobrovka), tradiční krytinou je též břidlice, dnes nahrazena vláknocementovou šablonou. Památkové hodnoty zóny tvoří zachovaná starší zástavba obce poloroubenými domy z 18. a 19. století, které jsou usazeny v pravidelných rozestupech a štítovou nebo podélnou stranou jsou orientovány k páteřní komunikaci. Početný soubor těchto převážně roubených domů doplňuje také hodnotná mladší zástavba zděných domů, jedná se převážně o klasicistní usedlosti z přelomu 19. a 20. století. Zásadní kulturně historickou hodnotou Srdova, pro kterou bylo toto sídlo prohlášeno vesnickou památkovou zónou, je tedy mj. urbanismus lánové vsi, který vznikl lokací ve 12. století během velké (vnější) kolonizace, a který obec dosud naštěstí neztratila. S předchozími hodnotami se neoddělitelně pojí i podoba zachovaných usedlostí, hmota jednotlivých domů, vzhled střešní krajiny, použité tradiční materiály i postupy, i výrazná krajinotvornost celé vesnice v dálkových pohledech, a tedy stále výrazný genius loci.