V prostoru centra Liberce, poznamenaného celou řadou demolic, se na sklonku 80. let plánovala nová zástavba (ulice Frýdlantská, Truhlářská, Rumunská, Pražská a Papírová) „v technologiích, které budou přizpůsobeny výstavbě v centru“, kdy se počítalo s „architektonizováním“ stávajících soustav, domy s atypickým pláštěm a ustupujícím patrem, nebo sešikmenou střechou, až po „dům do historického centra“ z odlišné technologie bez těžké montáže, ale za použití prefabrikovaných prvků. Liberecký Stavoprojekt patřil v tomto ohledu k průkopníkům, neboť již v roce 1986 vypracoval pod vedením Pavla Vaněčka návrh technologického řešení bytových domů do městských center. Studie představila bytové domy na principu otevřené buňkové typizace s individuálním řešením parteru a variabilním řešením podstřeší a průčelí, přičemž bylo možné zvolit různé technologie (panelová, monolitická, monolitický skelet, skelet Prefa). Studie navíc umožňovala vytvářet i velmi štíhlé sekce, dobře včlenitelné i do prostorově omezených proluk. Tomu odpovídalo adekvátní urbanistické řešení, kdy „blokové zastavění mělo respektovat uliční osnovu prostorů“ a „drobit se do drúzy a solitérů v duchu existující struktury.“ Reprezentantem tohoto nového typu městské zástavby je komplex domů v ulicích Tovaryšský vrch, Frýdlantská a Heliova z let 1988–92 od Pavla Vaněčka, který patří bezesporu k nejhodnotnějším příkladům postmoderny na území města. Původně měl obytný soubor zahrnovat i nárožní parcelu na styku ulic Tovaryšský vrch a Frýdlantská, přičemž projekt dospěl až do fáze železobetonového skeletu. Hrubá stavba byla ovšem později prodána Československé obchodní bance, která zde na základě projektu Karla Hubáčka v letech 1992–94 vybudovala svou expozituru. Hubáček využil a zachoval rozvrh skeletu, kterému nicméně vtiskl uměřené, neofunkcionalistické formy. Krátce po dokončení tento soubor doplnila rovněž postmoderní budova základní umělecké školy, vystavěná v letech 1994–95 a v roce 1995 vyhlášená stavbou roku České republiky. Pro školu byla zvolena protáhlá lichoběžníková parcela v dolní partii ulice. Boční stěny jsou členěny velkými okny jednotlivých učeben a ateliérů. Oproti úzkému hlavnímu průčelí je zadní fasáda široká, s masivním středním obloukovým rizalitem s vodorovnými okny, který je flankovaný dvěma kubickými rizality. Ústředním prostorem školy je vysoká ochozová hala. V přízemí se do ní otevírají učebny pohybové výchovy s variabilními, otevíratelnými stěnami. Dva volně osazené výtahy jezdící po široké čelní stěně vytvářejí dojem svérázné pohyblivé plastiky. V zadní části budovy je velký koncertní sál, propojitelný s halou, nad nímž se nachází zkušebna dětského pěveckého sboru Severáček. Autorům projektu, Pavlu Janouškovi, Borisovi Šonskému, Pavlu Švancerovi a Pavlu Vaněčkovi, se v tomto případě podařilo vhodně a nenásilně doplnit dolní část ulice poznamenanou předchozími plošnými demolicemi a vytvořit důstojný protipól výše umístěné Hubáčkově pobočce ČSOB. S protější parcelou se po zboření nevyhovující a přesluhující zástavby počítalo pro výstavbu nového magistrátu. Na budovu byla vypsána v roce 1997 soutěž, jejíž výsledky byly publikovány v časopise Architekt. K nejoriginálnějším zaslaným návrhům patřil vytříbený provzdušněný projekt SIALu (Jiří Buček, Radim Kousal, Richard Černý, 3. cena) a avantgardní neofunkcionalismus Zdeňka Korcha a Břetislava Lukeše (4. cena). První cenu získal monumentalizující návrh Pavla Janouška a Borise Šonského, který byl později upraven, redukován a použit při stavbě Krajské správy sociálního zabezpečení (2006–7) na styku ulic Frýdlantská a Pálkova. Objekt KSSZ navazuje v uliční frontě na výše položené kino Varšava. Je účelově řešenou budovou s charakteristickým použitím monolitického železobetonu v exteriéru i interiéru v kombinaci s hliníkovou fasádou. Stavba zaceluje uliční prostor a poměrně citlivě doplňuje prostředí městské památkové zóny. Soubor, který vytváří poměrně intimní prostor jakési piazzety náleží k nejkvalitnějším realizacím tohoto období, výmluvně odrážející dobovou snahu o humanizaci architektury, kdy se zároveň autorům podařilo úspěšně oprostit se od převládající pokleslosti a bezradnosti mainstreamové stavební produkce devadesátých let 20. století.