Hlavní vstup do rekonstruované Roštejnské obory, který je součástí současné východní linie oborního ohrazení, se nalézá na úpatí svažitého terénu jižně pod hradem Roštejnem a je snadno dosažitelný z úzké vyasfaltované komunikace vedoucí od jihovýchodu z obce Doupě k hradu Roštejnu a pokračující dále do obce Růžená. Hlavní vstup tvoří novodobá brána s dvoukřídlými dřevěnými vraty a s dvojicí zděných bosovaných pilířů krytých na vrcholu kamennými deskami. Její realizace byla provedena podle projektu Ing. Jana Heráleckého z roku 2005 jako volná analogie tzv. Žlutých vrat (jeden z původních historických vstupů do obory od jihozápadu). Za hlavní vstupní branou pokračuje západním směrem do nitra obory zpevněná lesní cesta lemovaná z obou stran stromořadím ze smíšených jehličnatých a listnatých druhů. Při pohledu od brány je po pravé straně cesty zřejmá odtoková strouha. Stromořadí podél této cesty představuje jeden z několika přírodně krajinných prvků dochovaných v oboře a je snad dokladem zavádění exotů v tomto prostoru. Svou druhovou skladbou se odlišuje od okolních porostů a zvýrazňuje tak jednu z hlavních komunikačních os uvnitř současné obory. Více o interiéru obory bude pojednáno později. Severně od hlavního vstupu pokračuje severní část východní linie pilířového oplocení s vertikálně osazenými kamennými sloupy a příčnými břevny (rýgly) ze smrkového dřeva, jež svým průběhem zcela odpovídá souběžné již zmiňované přístupové komunikaci k hradu Roštejnu. Oplocení, které je rytmicky členěno pravidelnými (nepřirozenými) rozestupy jednotlivých kamenných sloupů, je v této části obory nepůvodní, neboť sloupy sem byly osazeny sekundárně teprve během novodobé rekonstrukce obory v letech 2005 až 2007. Východní linie končí cca po 500 m od hlavního vstupu. Severovýchodní nároží pilířového oplocení nynější Roštejnské obory se nachází v situaci vzdálené 300 m západně od hradu Roštejna v těsné blízkosti křižovatky komunikace spojující Doupě a Růženou s lesní cestou nazývanou „F-štráf“. V těchto místech stojí také orientační rozcestník turistických pěších tras označující lokalitu „Pod Roštejnem“, známou též jako „U šesti buků“. Od severovýchodního nároží pokračuje pilířové oplocení stejného charakteru s kamennými sloupy opět v pravidelných rozestupech a horizontálními dřevěnými břevny (rýgly). Severní linie oplocení vede ve směru od severovýchodu k jihozápadu souběžně s lesní cestou, která začíná pod hradem Roštejnem a ústí na silnici č. II/112 v blízkosti Malého pařezitého rybníka. Tato cesta, která je běžně známa pod označením „F-štráf“, vznikla v souvislosti s pozdějším uspořádáním lesního celku podle pravidelného, geometricky pojatého rastru lesních pozemků a cest. Část severní line oplocení nacházející se v katastrálním území Doupě (stále území historické obory) je v úžlabí, kde se vyskytují také mokřiny či prameniště, přerušena pouze rampou seskládanou ze železobetonových panelů, tedy pravděpodobně záskokem pro lesní zvěř, a první ze dvou „severních“ bran. Novodobá utilitární brána zhotovená z ocelových profilů a z pletiva nemá žádnou výraznější hodnotu. Je však zajímavější tím, že se nachází blízko hranice oddělující katastrální území Doupě a katastrální území Řídelov. Skrze ni se rovněž vstupuje na lesní cestu vedoucí do nitra obory, která do jisté míry kopíruje tuto hraniční linii mezi uvedenými katastry a zároveň představuje přibližně původní vnější hranici historické Roštejnské obory dle Lošanovy mapy z roku 1785. Totožné oplocení tvořené z kamenných sloupů a horizontálních břeven kladených do svislých drážek vysekaných v kameni pokračuje podél lesní cesty „F-štráfu“ také na katastrálním území Řídelova, kde však v minulosti žádná obora nebyla a kde se neměly nacházet žádné původní kamenné sloupky. Obora byla do těchto míst rozšířena ahistoricky až v průběhu její novodobé rekonstrukce. V této části nebyly identifikovány žádné historické či kulturně-krajinné hodnoty. Zjištěny byly pouze výskyty rozlámaných kamenných sloupů či jejich torz podél oplocení, jež jsou patrně pozůstatkem po nedávné rekonstrukci ohrazení v novodobé části obory. Na další křižovatce lesních cest lokalizované již v katastrálním území Řídelov, konkrétně v místě, kde vně areálu obory stojí u tzv. „F-štráfu“ seník, je pilířové oplocení přerušeno druhou „severní“ bránou podobného provedení jako ve výše popsaném případě. Z lesní cesty („F-štráfu“) vedoucí od hradu Roštejna se bránou vstupuje na „hlavní“ vnitřní komunikaci pokračující jihovýchodním směrem na okraj lesa u rybníka Šilhan a dále ke Žlutým vratům, po hrázi rybníka Pařezáček a konečně až k hlavnímu vstupu ve východní části obory. V prostoru za touto vstupní branou se uvnitř obory nalézá také soubor původních kamenných sloupů v celkovém počtu 111 ks. Tento soubor je v rámci extenzivní varianty návrhu doporučen k prohlášení jako movitá kulturní památka, neboť hodnota těchto deponovaných sloupů je stejná jako těch již použitých při rekonstrukci ohrazení, jsou historicky spjaty s touto lokalitou a jejich využití má význam jen ve zdejším specifickém kontextu. Severní linie pilířového oplocení, která zřejmě nemá v těchto místech svůj historický předobraz a která vznikla až opětovným usazením sloupů svezených z různých jiných míst původního ohrazení historické obory, se táhne od hradu Roštejna v celkové délce cca 1 700 m. Poté se oplocení na úbočí Farského kopce stáčí k jihovýchodu a tvoří tak západní hranici novodobě rozšířené obory. Západní linie se vine podél lesní cesty, nejprve stoupá a později klesá do údolí Třešťského potoka. V úseku dlouhém 250 m ji stále tvoří kamenné sloupy, pak následuje proměna charakteru oplocení. Kamenné sloupy nahrazují dvojice dubových kůlů zaražených do země naproti sobě, mezi nimiž jsou protažena buď příčná břevna, nebo jsou na kůlech připevněna pouze tři horizontální břevna a přes ně je napnuto obyčejné lesnické pletivo. Novodobou hranici obory na západě a jihu není třeba podrobněji popisovat, protože nevyniká žádnými zajímavými prvky. Linie oplocení je přerušena jen několika provozními vstupy nevýrazného vzhledu a je provedena stejným, výše popsaným způsobem z dubových kůlů, rýglů a lesnického pletiva. Západní a jižní hranice prochází mírně svažitým terénem Farského kopce, klikatí se podél lesní cesty a směřuje k okraji lesních porostů v údolí Třešťského potoka. V lesních porostech převažují smrkové monokultury či smíšené lesy s příměsí buku či řídce jiných listnáčů. Zřejmé jsou i recentní paseky, které vznikly patrně v důsledku napadení lesa kůrovcem. Podél nápadně nepravidelné jižní části oplocení respektující hranici lesního pozemku se lze dostat až k jihovýchodnímu cípu obory. Jak z lučin v údolí Třešťského potoka, tak z kraje oborního lesa se otevírá pohled na partii s mohutnou hrází rybníka Šilhan a nedalekou relativně rozlehlou pastvinou, která zřejmě slouží výkonu myslivosti, tedy k odlovu v oboře chované zvěře. Na okrajích pastviny proběhla nová výsadba listnáčů či ovocných druhů. Na jižním okraji pastviny, která se jihovýchodním směrem mírně svažuje k břehům rybníka, byla nově vysazena kaštanová alej přirozeně směřující k jeho nedávno rekonstruované hrázi. Šilhan, který nemá nic společného s historicky doloženými rybníky, se stále nachází na území novodobě rozšířené obory v katastru Řídelova. Rybník Šilhan, jehož břehy lemují vzrostlé listnaté stromy, převážně pro podmáčenou půdu typické olše, leží na bezejmenném přítoku Třešťského potoka. Lze se domnívat, že v minulosti měl být zdrojem energie a plnit regulační funkci v rámci rybniční soustavy jmenovaného Třešťského potoka. Na jednom z velkých balvanů u propusti je na hladké plošce vyryta datace 1890. Hráz rybníka prošla rekonstrukcí včetně vybudování nového požeráku a bezpečnostního přepadu s propustí z betonových prefabrikátů a s mostkem se zábradlím z pozinkovaných profilů a prken. Způsob provedení a použité materiály se příliš nehodí do přirozeného prostředí obory. U hráze rybníka Šilhan začíná poslední úsek hranice současné obory (jihovýchodní část oplocení), který pokračuje severovýchodním směrem k areálu bývalé hájovny. Oplocení opět sestává z dřevěných kůlů a lesnického pletiva. Po cca 200 m od hráze rybníka, v místě, kudy prochází hranice mezi katastrálním územím Řídelov a katastrálním územím Doupě, se opět mění charakter oplocení. Znovu se zde objevují kamenné sloupy. Místo lze rovněž snadno identifikovat podle skupiny vzrostlých staletých buků. Tento předěl je velmi důležitý, protože kamenné sloupy signalizují původní vnější hranici staré historické obory a jedná se snad o jedinou autenticky zachovanou část oborního oplocení. Jihovýchodní řada kamenných sloupů nás zavede do severovýchodního cípu obory, kde stojí bývalá hájovna s obytnou a hospodářskou částí, která však není předmětem návrhu na prohlášení. Hájovna v současnosti slouží jako chalupa k rekreačnímu bydlení. Ač prošla rekonstrukcí a pozbyla značnou část své autenticity, s Roštejnskou oborou historicky velice úzce souvisí. Její existence byla zaznamenána jak v Lošanově mapě z roku 1785, tak v mapách stabilního katastru pořízených v roce 1835. Stávala u jedné z hlavních oborních bran na cestě z nedaleké vsi Doupě a v mapě je označena jako „Das untere Tor“ („Dolní“ brána). Jedná se o přirozený výchozí bod k přímému poznávání areálu Roštejnské obory. Od bývalé hájovny k hlavnímu vstupu pak vede jižní část východní linie oplocení s kamennými sloupy, které již bylo opakovaně popsáno. Také tento úsek měl být novodobě osazen svezenými sloupy v době rekonstrukce obory po roce 2005. V bezprostředním okolí hájovny se nachází otevřený nezalesněný prostor s pastvinou či loukou. Její součástí je sad (či štěpnice) s několika prořídlými řadami ovocných stromů. Přítomnost sadů u hájoven při okraji lesa je poměrně obvyklým jevem, a proto by bylo vhodné tento historický a zároveň krajinný prvek zachovat. Z louky u bývalé hájovny se naskýtá pohled západním směrem k partii s rybníkem Kokšovka a s alejí ze starých jírovců. Díky tomu, že hráz rybníka, variantně nazývaného Kokšovský, nebyla zasažena stavebními úpravami, zachovala se tu kaštanová alej na rozdíl od „Horního“ rybníka, kde byla pokácena a nebyla obnovena. Alej na hrázi Kokšovského rybníka rovněž představuje důležitý přírodně krajinný prvek. Navíc se zde použitý exot odlišuje od jiných v oboře běžně rostoucích druhů. „Dolní“ rybník je znám spíše jako Kokšovský a náleží mezi tři historicky doložené oborní vodní plochy. Uveden je jak v Lošanově mapě, tak v mapě stabilního katastru. Právě prostor mezi hájovnou a oběma od ní severozápadně položenými rybníky patří k jádru původní historické obory. Oba rybníky spolu se svým bezprostředním okolím jsou součástí přírodní památky Šilhánky, jež byla vyhlášena v roce 2016. Asi nejzajímavější partií navrhované obory je ta část rozprostírající se západně od nynějšího hlavního vstupu do obory. Odsud vede jihozápadním směrem zpevněná lesní cesta přes hráz rybníka Pařezáčku až k tzv. Žlutým vratům. Tato cesta představuje v rámci areálu základní a patrně také historicky předurčenou komunikační osu. Odbočí-li se z této cesty před hrází rybníka na sever (vpravo při pohledu od vstupní brány), rostou jak v přilehlé partii převážně smrkového lesa, tak na pastvině za Pařezáčkem výrazné a snadno rozpoznatelné solitery – duby. Z historických pramenů je známo, že právě duby byly vysazovány po roce 1870 v Bažantnici a Leopoldsparku u Telče a potom také v Roštejnské oboře. Díky věkovitosti těchto mohutných stromů je lze s velkou mírou pravděpodobnosti ztotožnit se zaváděním dubů do obory za Podstatzkých-Lichtensteinů na konci 19. století. Opět je třeba připomenout, že patří k historické a krajinářské podstatě navrhovaného oborního areálu. Pastvina rozprostírající se severně od rybníka Pařezáčku, která slouží účelům myslivosti a chovu zvěře, tedy konkrétně jako krmeliště pro daňky, muflony a divoká prasata, stále odpovídá nepravidelné historické parcelaci a lze ji podobně jako oba výše jmenované rybníky konfrontovat s historickými materiály, neboť z oborních luk bylo dodáváno seno telčskému špitálu. Tuto pastvinu je třeba opět považovat za významnou historickou stopu dávného rozvržení obory. Přilehlou část lesa tvoří převážně smrkové či smíšené porosty. V údolní mokřině, která má charakter prameniště, je možné identifikovat olše a různé odtokové strouhy či kanály. O jejich původu lze jen spekulovat, ale opět při srovnání s odbornou literaturou se uvádí, že v oboře byly v dřívějších dobách odvodňovány mokřiny za pomoci vyhloubených struh a zavádění olše, které se v takových podmínkách velmi dobře daří. Jedinou původní drobnou architekturou, která se v oboře zachovala, jsou tzv. Žlutá vrata, tedy původní západní vstup do historické obory, jenž je v pramenech nazýván jako „Řídelovská brána“. Přichází se k nim po zpevněné lesní cestě od hlavního vstupu. Osamocená Žlutá vrata tvoří dvojice zděných bosovaných pilířů s krycími kamennými deskami. Na původní vnitřní straně pilířů jsou vybraná nároží s kovovými závěsy pro umístění vrat. V severním pilíři je také zazděn kamenný sloupek s drážkou, což svědčí o tom, že Žlutá vrata byla součástí vnějšího ohrazení historické obory. Pro úplnost, pozůstatky Řídelovské brány se nacházejí v této historické části na hranici doupského a řídelovského katastru. Severozápadně od Žlutých vrat stoupá do mírného kopce již výše popisovaná lesní cesta, která přibližně kopíruje hranici mezi katastrálním územím Doupě a katastrálním územím Řídelov a která spojuje Žlutá vrata s prvním z dvojice „severních“ vstupů u tzv. „F-štráfu“. Cestu provází alej vzrostlých dubů, jež patří mezi lehce identifikovatelné a odlišitelné krajinářské prvky v interiéru obory. Při pohledu severovýchodním směrem od Žlutých vrat se nachází skupina drobných stavebních objektů souvisejících s provozem obory a výkonem myslivosti. Objekty jsou soustředěny při okrajích lesní cesty. Při pohledu od torza původní pilířové Řídelovské brány jsou na pravé straně cesty situovány sklep (chlaďák), otevřený dřevěný přístřešek (či kolna) a stodola s garážemi. Uvedené objekty postrádají výraznější architektonické či historické hodnoty a tím nedisponují ani památkovou hodnotou. Zatímco zděná stodola čp. 65 stojící na vlastní stavební parcele není součástí návrhu, sklep a přístřešek jsou nahlíženy jako součást navrhovaného pozemku. Pro doplnění, po levé straně cesty je umístěna dřevěná zahradní chatka, kterou lze považovat za mobiliář. Z hlediska historických souvislostí je třeba uzavřít, že se v tomto prostoru mezi Pařezáčkem a Žlutými vraty nacházela blíže neidentifikovatelná stavba, patrně spalná budova seníku či stodoly. Zdejší díl lesa rozkládající se severozápadně od Pařezáčku se nazýval „Stodolní“ (viz např. Lošanova mapa 1785, mapa z roku 1851 či 1891).