Projekt Domu kultury, situovaný v ulici Boženy Němcové zpracoval architekt Jiří Suchomel z ateliéru SIAL, v této době již opět začleněného do Stavoprojektu Liberec a stavbu provedly Pozemní stavby Liberec. V případě urbanistického zasazení komplexu lze hovořit o kontextuální rovině projektu, neboť Jiří Suchomel vycházel z terénní konfigurace pozemku, kterou prakticky ve hmotě objektu okopíroval. Při pohledu ze zahrady sousedního augustiniánského kláštera (dnešní vlastivědné muzeum a galerie) se tak stavba téměř pohledově neuplatňuje, neboť střecha je ve stejné rovině, jako střecha. Naopak z ulice Boženy Němcové tvoří kulturní dům monumentální podnož barokního komplexu. V prvním návrhu architekt ještě pracoval s ideou jakési aluze na barokní, bastionové opevnění, kdy měly být fasády pojednány režným zdivem. Nicméně na základě návštěvy ing. Ctibora Dattla, který ve Školce SIAL v Jedlové v roce 1976 referoval o využití solární energie v dánské architektuře, se Suchomel rozhodl využít ideální podmínky parcely pro využití této technologie. V šikmé jižní fasádě tak Suchomel navrhl teplovzdušný systém vytápění, ale namísto užití průmyslově vyráběných kolektorů vytvořil fasádu ze stavebních komponentů. Z panelů bylo teple distribuováno buď na okamžité využití v budově, nebo do zásobníku v podzemí, který rovněž akumuloval studený vzduch a objekt tudíž nepotřeboval klimatizaci, Svým způsobem se tak jedná o první pasivní veřejnou stavbu na našem území. Strohý, lapidárně pojatý exteriér pohledové jižní fasády měly vedle střední schodiště, propojujícího park s klášterní zahradou, oživit kopie barokních soch. K tomu však z politických důvodů nakonec nedošlo. Původně měla být využita také působivá letní scéna ve formě amfiteátru, k jejímuž dokončení však bohužel nikdy nedošlo a tak pouze chátrá bez dalšího využití. Stavbu již od začátku realizace provázely problémy, zapříčiněné nedostatečnou komunikací mezi projektantem, dodavatelem i investorem a také nedostatek finančních prostředků, neboť náklady přesahovaly finanční možnosti města. Vzhledem k podzemní vodě bylo nutné stavbu usadit na betonových pilotech. Také netradiční technologie představovala značný oříšek pro dodavatele stavby jako v případě systémového velkorozměrového bednění ISNOE od dodavatele Pragostavu, mj. použitého při stavbě Paláce kultury v Praze. Vzhledem k rozsahu stavby se tudíž již od počátku předpokládalo, že výstavba proběhne ve třech etapách (Blok A, Blok B a Blok E). Blok A zahrnoval malý a velký společenský sál, foyer, knihovnu, restauraci, kavárnu a další provozy. Sály a sklad nábytku byly záměrně řazeny za sebou tak, aby v případě potřeby bylo možné vytvořit jeden velký sál. Blok B se skládal z víceúčelového sálu určeného pro divadelní představení, koncerty apod., kluboven, fotoateliéru, výtvarného ateliéru, administrativy, sídla redakce deníku Českolipský nástup, kanceláře městské odborové rady, čtyř služebních bytů a dvou nájemných garsoniér. Krytá chodba umožnila osamostatnit jednotlivé funkční jednotky kulturního domu tak, aby mohly fungovat nezávisle na sobě, ale v případě potřeby mohly tvořit jeden celek. Blok E pak obsahoval zázemí (kotelna, strojovna chlazení, trafostanice). Nedílnou součástí zajímavých interiérů je rovněž umělecká výzdoba. Politicky neprůchodný Jiří Sopko, s nímž architekt počítal pro výzdobu foyer, byl nakonec pověřen pouze barevným řešením exteriéru a interiéru. O zbytek výzdoby se pak postarali především sklářští výtvarníci, mj. novoborský malíř Ivo Rozsypal, autor rozměrných abstraktních skleněných plastik ve vestibulu. Výlučnost a exkluzivitu stavby, která náleží k nejzajímavějším objektům svého druhu na našem území, dotvářela rovněž pestrá skladba použitých materiálů. Plášť byl tvořen ze skleněných desek, obklady a dlažby byly z leštěné žuly, kterou doplnil travertinový obklad z Jugoslávie a výrazně se v interiérech uplatnilo i dřevo.