Budyně nad Ohří leží zhruba 9 kilometrů od Roudnice nad Labem. Podnětem pro založení města byla pravděpodobně nutnost ochrany brodu přes řeku Ohři; druhou variantou je, že k založení došlo v souvislosti s výstavbou doksanského kláštera premonstrátek. O existenci Budyně se dochovaly již středověké prameny, a to zmínka v kronice prvního opata milevského kláštera Jarlocha. Podle něj si v roce 1172 král Vladislav II. vymínil na svém synovi, knížeti Bedřichovi, právo k užívání Budyně a dalších majetků. Původními majiteli Budyně byla knížata a pozdější králové z rodu Přemyslovců, často ji však dávali do držení dalším – například zde pobývala kněžna Griffina Haličská, dcera Anny Uherské (ta zde vychovávala Elišku Rejčku). Posledním držitelem z královského rodu byl Jan Lucemburský, ten Budyni směnil s Janem Zbyňkem z Valdeka, a to za hrad Žebrák. Královský dvůr existoval v Budyni nad Ohří již v první polovině 12. století, avšak nestál na místě stávajícího vodního hradu, ten je doložen až roku 1316. Hrad byl několikrát přestavován a od města jej oddělovaly dva příkopy, mezi nimi leželo předhradí s bránou. Čtvercové jádro zpevňovalo několik věží, dnes jsou zachovány jen spodní části severovýchodní. Ze samotného jádra dnes vidíme pouze dvě neúplná křídla, ale i přes notné přestavby se zachovala původní dvoupatrovost hmoty stavby. Na konci 50. let 18. století jej zachvátil požár a dlouhá léta chátral. V první polovině 19. století došlo k ubourání dvou křídel a jádra, zbytek prošel obnovou na počátku a konci 20. století. Město bylo obehnáno hradbami, jejíž fragmenty jsou patrné dodnes, před nimi byl příkop, taktéž viditelný do dnešních dnů. U hradu stála kaple sv. Jiří. Vše, mimo kaple, je zakresleno na Willenbergově pohledu na město z roku 1602. Na hrad navazovalo městské opevnění, které tvořila hradební zeď a předsunutý vodní příkop. Tento systém je patrný ještě na plánu města z roku 1843. Část opevnění zanikla již roku 1759 při obléhání města Prusy. Dodnes zůstalo z hradeb pouze torzo, a to hranolová hradební věž ze 14. století s přilehlými úseky zdi. Nejpozději ve 12. století se kolem královského dvorce začalo formovat zemědělské sídliště. V 60. až 70. letech 13. století bylo toto neuspořádané osídlení přetvořeno v pravidelný městský celek. Do této doby také pravděpodobně spadá stavba dnešního děkanského kostela sv. Václava na centrálním městském náměstí – presbytář a jižní loď je ze 14. století, hlavní loď byla znovu upravena po roce 1669, a to včetně uličního průčelí, poslední velkou úpravou prošel kostel na začátku 18. století, kdy byla přistavěna severní loď. Karel Kuča ve své knize Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1. díl A–G) uvádí na s. 402: „Budyně, jako snad nejmenší z českých královských měst, prošla poměrně složitým urbanistickým vývojem, který byl však v podstatě dovršen ve 14.–15. století a potom se půdorys města již zřejmě příliš neměnil.“ Urbanistická struktura, která se částečně dochovala dodnes, se začala tvořit pravděpodobně na začátku 14. století, kdy Kristiana Sadžská nařídila opravu města. Vnitřní město má obrys čtverce, který je na jihu seříznut. Předměstská zástavba se ve středověku ležela pravděpodobně severně od hradeb a nebyla nikterak velká – v předbělohorské době zde bylo do 40 usedlostí a židovských domků, oproti tomu vnitřní město čítalo okolo 62 usedlostí. Pozůstatkem starší pravděpodobně středověké zástavby dochované dodnes je severní a jižní část Mírového náměstí. Představu o tom, jak vypadalo město na přelomu 16. a 17. století, zachytil Bartoloměj Paprocký ve spisu Diadochos, kde je znázorněn zámek/hrad, vodní příkop, kostel sv. Václava a výstavba centralizovaná kolem něj, patrné jsou hradby, vymezujících zástavbu, a čtyři vstupní brány. Základy mnoha domů soustředěných kolem Mírového náměstí mají gotický základ – například na domě č. p. 57 jsou zapuštěné sklepy; domy č. p. 34, 36 a 68 jsou, podle exteriérových znaků, pozdně barokní. V místech dnešního městského úřadu stávala od roku 1506 radnice, prošla však výraznou přestavbou a zachován byl pouze půdorys. V roce 1677, jak dokládá letopočet nad vstupním portálem, byl postaven obytný dům ležící v Děkanské ulici vedoucí od historického centra na sever. Severovýchodně zase leží barokní sýpka z druhé poloviny 18. století. Roku 1676 přešla Budyně do državy Dietrichsteinů. Za jejich vlády, byl vystavěn barokní špitál se zdobnou uliční fasádou. Od. 16. století je ve městě doložena židovská komunita, která byla situována severovýchodně od Mírového náměstí; dodnes se dochovalo několik domů značně přestavěných a klasicistní synagoga v Ostrovní ulici. Od historického jádra se zástavba rozšiřovala během novověku hlavně na sever a o poznání méně na východ, jak je patrné na Císařských povinných otiscích stabilního katastru z roku 1843. Novodobý vývoj městské aglomerace nebyl nikterak progresivní a urbanistická struktura se výrazně nezměnila. Do poloviny 20. století se stavělo především podél staré cesty na východ od hradu. V 60. až 80. letech minulého století byla dotvořena pravoúhlá uliční síť zástavby východně od Mírového náměstí, jak ukazuje zástavba ulice Pražská, Kepkova nebo K Trávníku. Typická je nízká zástavba obdélného půdorysu se sedlovými střechami. Střešní krytina je pro celé území Roudnicka typická z keramických režných tašek cihlově červené barvy. Střešní krajina Roudnice nad Labem patří k velmi dobře zachovaným památkově hodnotným prvkům, které nejsou výrazně narušeny parazitními prvky, jako jsou střešní okna, nevhodné vikýře apod. Vedle těchto pohledových kvalit patří k nesporným památkovým hodnotám dochované historické konstrukce a stále historické dispozice nejen některých objektů ale i městského jádra jako celku.