Eliášské údolí přilákalo těžaře už počátkem 16. století. V tomto území, označovaném starými horníky jako Spodní Niklasberg, byla brzy po vzniku Jáchymova objevena řada významných jitřních (zhruba východozápadních) i půlnočních (přibližně severojižních) žil se stříbrným, kobaltovým a bismutovým zrudněním, například jitřní žíly Kravská, Eliáš, Dorota, Jan či Jiří nebo půlnoční žíly Fluder, Dušní, Červená, Jeroným aj. Z úrovně Eliášského potoka bylo vyraženo několik důležitých štol (zejména Georg, Elias, Fluder), později i úklonná jáma Eliáš, která až do 19. století patřila k hlavním šachtám jáchymovského revíru. Četné šachty, z nichž nejdůležitější byla šachta Rudolf (později Werner, po roce 1945 Rovnost), pracovaly i na návrší směrem k Novému Městu. Severně nad údolím, nad pozdější šachtou Eduard, pracoval starý železorudný důl Antonín. Pro zásobování zdejších důlních a úpravárenských zařízení pohonnou vodou byl vybudován báňský rybník Heinzenteich (podle tzv. Heinzových, tj. četkových čerpadel, dnes zvaný Horký rybník). Západní svah údolí věrně kopíruje sběrný přívodní vodní příkop (tzv. Fang Graben), kdežto na východním svahu odváděly jiné příkopy vodu z Heinzova rybníka jednak k dolu Eliáš a v mladší etapě jáchymovské těžby také k tzv. Vodovodní štole, která od roku 1851 přiváděla vodu na těžní kolo a důlní čerpadla jámy Werner (Rovnost) a dále byla sváděna podzemím na horizontu štoly Albrecht až do Jáchymova, kde se část její energie využila na pohon stoup u šachty Josef a část pro vodosloupový těžní stroj dolu Svornost. Po 2. světové válce se Eliášské údolí stalo jedním z center těžby a zpracování uranových rud. Nad Heinzovým rybníkem začala pracovat šachta Eduard, poblíž někdejší jámy Eliáš (její ústí se nacházelo v těsné blízkosti dnešní skautské mohyly) byla vyražena šachta Jiřina a výše ve svahu poblíž jámy Rovnost šachta č. 14. Dále po proudu Eliášského potoka byla poblíž štoly Evina jabloň (Eva Apfelbaum) z 16. století zaražena nová šachta Eva, na protější straně údolí pak šachta Adam. Obnoveny nebo nově vyraženy byly i četné štoly. Pro těžbu uranových rud v tomto prostoru byli ve velkém množství využívání političtí vězni. Trestanecké pracovní tábory vznikly s výjimkou šachty 14 u všech hlavních šachet. Svahy údolí pokryly obrovské odvaly uranových dolů a údolí samo v prostoru pod jámou Jiřina bylo zaplaveno úpravenskými kaly z velké gravitační úpravny Eliáš. V současnosti Eliášské údolí představuje místo, kde se jedinečným způsobem kombinují pozůstatky po těžbě stříbrných rud z 16. až 19. století s pozůstatky po těžbě rud uranu po druhé světové válce. Pozůstatky po nejstarší etapě důlních prací z 16. století jsou nejlépe patrné na návrší vlevo od silnice Nové Město – Abertamská křižovatka mezi novodobými uranovými doly Eduard a č. 14, kde jsou dodnes dobře zachovány křížící se systémy desítek drobných odvalů a trychtýřovitých, až několik metrů hlubokých pinek, umístěných v místech těžních šachet, sledující hlavní jitřní a půlnoční žíly, zejména Červenou žílu, žíly Eliáš, Jan a další. Jak vyplývá ze starých důlních map i z nového laserového leteckého snímkování, pinky jsou často rozmístěny v pravidelných rozestupech, odpovídajících velikosti důlních měr 16. století. Heinzův rybník (Horký rybník) a vodní příkop – pod novodobým areálem dolu Eduard (dnes středisko zimních sportů) se nachází Heinzův rybník, který byl vybudován před polovinou 16. století jako vodní nádrž, z níž prostřednictvím vodního příkopu proudila voda sloužící k pohonu vodních kol v níže umístěných dolech a důlních zařízeních v Eliášském údolí. Rybník, založený v nadmořské výšce 865 m, má dodnes velmi dobře zachovanou, více než 6 m vysokou sypanou hráz o délce cca 60 m a mohutnou klenutou kamennou propusť vyzděnou z kamene místní provenience – ze svorů. Rybník je napájen z Eliášského potoka, původně k němu vedl vodní příkop začínající až pod Božím Darem. Od Heinzova rybníka vede vodní příkop po levém svahu Eliášského údolí jihozápadním směrem nad někdejší důl Eliáš, místy je dosud zachováno kamenné vyzdění příkopu. Podél příkopu lze pozorovat několik zabořených ústí štol a přilehlých odvalů z doby uranové těžby, především štoly č. 5 a původně stříbrorudné štoly Jiří. V prostoru nad dolem Eliáš je příkop přerušen novodobou silnicí vedoucí od dolu Rovnost do údolí. Dříve vodní struha pokračovala směrem k budově tzv. Turba (kompresorovny centrální úpravny dochované dodnes v torzálním stavu), kde za vodním bazénem mizela v podzemí ve Vodovodní štole. Objekty z doby těžby uranových rud po 2. světové válce (vlastní centrální gravitační úpravna, provozní budovy dolů Eliáš, Jiřina a Rovnost i objekty pracovních táborů) byly po ukončení těžby uranových rud v polovině 60. let 20. století až na vzácné výjimky zcela aplanovány a jejich existenci dnes kromě zmíněného torza centrální kompresorovny a reliktů vodního hospodářství (betonové koryto svádějící vody Eliášského potoka) připomínají jen ojedinělé zbytky zdí a betonových konstrukcí, například zbytky strážních domků v místech někdejšího lágru Eliáš II. Okolní krajinu však dodnes významně formují obří haldy uranových dolů Eliáš, Jiřina, Rovnost a č. 14 zarůstající rychle náletovou zelení. Odvaly uranových dolů, kromě toho, že jsou dodnes nalezištěm řady typických jáchymovských (smolinec, nickelskutterudit, annabergit, bismutin), ale i vzácných, světově unikátních minerálů s obsahem bismutu (eulytin, bismutit, beyerit, namibit), začaly v posledních letech poskytovat azyl i mnoha chráněným rostlinám dříve z tohoto prostoru neznámým, včetně ohrožených druhů orchidejí (kruštík tmavočervený, korálice trojklaná, prstnatec májový, prstnatec plamatý, jednokvítek velekvětý aj.).