Pavilon F v areálu Libereckých výstavních trhů

Nedostatečné kapacitní možnosti starého výstaviště podnítily vybudování nového areálu Libereckých výstavních trhů v členité kotlině Jizerského potoka. Atraktivní prostředí umožnilo následný harmonický soulad mezi architekturou a přírodou, jehož přidanou hodnotou byla poloha uprostřed města a s tím související výborná dopravní dostupnost. V polovině šedesátých let byla městem vypsána dvoukolová celostátní soutěž na generel nového výstaviště, jíž se zúčastnili architekti z Bratislavy, Brna, Liberce a Prahy. Nejvíce hlasů získal společný návrh Otakara Binara, Karla Hubáčka a Miroslava Masáka z libereckého Stavoprojektu, který byl následně doporučen k realizaci a posléze oceněn první cenou v celostátní přehlídce architektonických prací za období 1964–65. Ve svém odůvodnění porota uvedla, že „Výstavní pavilon je architektonické dílo příjemné exprese, v materiálu i detailu neobyčejně čisté a v kvalitě provedené práce mimořádně zdařilé. Práce je doplněna zahradními úpravami, realizacemi funkčně i výtvarně výborných parkových osvětlovadel i laviček a je dotažena i v zařízení jednoduchého interiéru vedoucího pavilonu. Hodnota prostředí, návrhu i provedení přispěla k tomu, že je pavilon možné označit nejzdařilejší realizaci v období 1964-65." Koncept výstaviště využil zdejšího přírodního prostředí k vytvoření kultivovaného kontinuálního prostoru, v němž byly jednotlivé pavilony prostupovány všudypřítomnou zelení. Do parkově upraveného údolí byly zakomponovány elegantní železobetonové terasy, sledující konfiguraci terénu a vinoucí se mezi vzrostlými stromy. U jednotlivých pavilonů bylo upuštěno od běžného principu univerzálních hal s umělým osvětlením a byly vybudovány nápadité budovy využívající přirozeného světla, pronikajícího flexibilními, prosklenými, bočními stěnami. Projektu generelu předcházel právě pavilon F od Miroslava Masáka v Masarykově ulici, navržený roku 1962. Pavilon sloužil k výstavám spotřebního průmyslového zboží a jeho celoroční provoz rozšiřoval instalační možnosti sousedního Severočeského muzea a Oblastní galerie. Nosná konstrukce objektu je ze svařovaných ocelových trubek, ostatní prvky jsou montované. Přiznaná konstrukce je současně estetickým prvkem budovy a neobestavěné přízemí bylo integrální součástí exteriéru. Celkově se pavilon vyznačuje střídmým a ušlechtilým, takřka „miesovským“ pojetím architektury, provázaným s okolní přírodou. Pavilon posléze získal první cenu na přehlídce architektonických prací. V průběhu výstavy Socha a město (1969) parkovou plochu před pavilonem doplnily skulptury Brána snů Evy Kmentové a Motýlí křídla Jiřího Nováka. Do současnosti zůstalo z velkoryse pojatého areálu LVT pouhé torzo, neboť pro špatný technický stav byl zbořen v roce 2006 dlouhodobě zanedbávaný Binarův pavilon A z let 1971–72 a pavilon F prošel úpravami prováděnými zcela proti jeho původnímu duchu a dnes je zde restaurace s golfovým centrem.